Je čas. Poslední vlak do zapomnění přijíždí na perón plný nočních můr, kde si prázdnota podává ruku s nicotou. Všudypřítomné nicneříkající pohledy jsou výpravčími do míst, odkud není návratu. Zkontrolujte si zavazadla, udělejte poslední dobrý skutek malomocným a najděte si pohodlné místo. Že nemáte místenku? To je vlastně úplně jedno… Beztak nakonec zůstanete sami.
RECENZI SI MŮŽETE PUSTIT NÍŽE!
Surrealistická pouť posledními okamžiky lidského bytí nebo zvrácená výprava do choré mysli volající o pomoc? Scorn je mnohým… je možná vším… a zároveň není ničím. Absence jakéhokoliv jasného příběhu nebo dokonce děje nechává představivosti otevřené dveře. Do nich se doslova valí beznaděj, tíseň a pocit naprostého odcizení světu, jak ho známe. Kontrast prostředí, které chce ze všech sil žít, ale přitom se rozpadá na prach, vyvolává nepředstavitelnou úzkost. Stačí pár minut a už budete s depresí aspirovat na nejnovější členy klubu anonymních sebevrahů.
Velkou měrou se na tom podílí design okolí, který vychází z biomechaniky legendárního H. R. Gigera a děl polského malíře Zdzisława Beksińskiho. Kombinace dvou nadčasových umělců často přináší expozice, která vám ani nemůžeme ukázat. A ukázat vám toho nemůžeme mnohem… mnohem víc. Scorn se přímo vyžívá v lidském utrpení, které jako by vypadlo z filmů Davida Cronenberga. Mučení… sadismus… sebepoškozování… a další věci, po kterých ztratíte chuť k jídlu.
První dvě třetiny téhle adventury jsou psychologickým sezením s vlastním svědomím. A pak se během jediného aktu všechno sesype jak notorik před lihovarem. Kvůli uspěchanému vývoji, do kterého před dvěma léty vstoupil Microsoft, aby měl zajímavou vlaštovku do Game Passu, byl zbytek hry splácaný dost narychlo. Vzdal se přitom nejenom poctivě budované atmosféry, ale také myšlenkového přesahu, netradičního vizuálu a gradující hratelnosti. Skokově se tak přesunete z logickéhoho survivalu do prvoplánového akčního krváku, kde se myšlenky tvůrců rozutekly jak vetřelci po vesmírné lodi.
Fascinaci dílem střídá zděšení, že vás kdosi v průběhu cesty vyhodil z kupé, aniž by alespoň přibrzdil. Být nám pět let, flákneme sebou na zem a budeme řvát, dokud vyčerpáním neomdlíme… a po probuzení bychom řvali znova. Ani nás tak nemrzí unáhlený závěr mrzačící vše, co se hodiny budovalo, jako to znásilněné očekávání, které z opojného nadšení přešlo do hněvu. Jestli letos nějaká hra skutečně promarnila svou šanci, tak je to právě Scorn…
