Jeden z našich zkušených redaktorů dává rady jak psát herní recenze.

O hrách jsem začal psát, když mi bylo dvanáct let. Letos mi bude třicet a pořád o nich píšu. Svou cestu ke SCORE jsem už před pár lety barvitě vypsal na svém blogu. Ve svém článku jsem se ale nezmínil o řemesle jako takovém.

Herní recenze dostávají v posledních pár letech kapku na zadek. Schválně si je srovnejte s těmi filmovými.

Filmy mají novinářské projekce, ze kterých zpravidla redaktor vyplivne článek a ovlivní tím veřejnost. Společně s ostatními novináři vyčutnou hvězdičky na ČSFD a vy podle toho jdete nebo nejdete do kina.

Hry mají taky své novinářské kopie. Zároveň mají ale i kopie pro streamery, kteří odehrají prvních pár hodin, hráči se na ně mrknou a udělají si názor podle nich.

Tahle user experience za posledních iks let výrazně změnila pozici herních recenzentů. Kdyby Cyberpunk 2077 vyšel před dvaceti lety, lidi by v den vydání aktualizovali Bonusweb, aby se minimálně mrkli na procenta pod článkem. Dnes? Dnes si jednoduše zapnou Twitch a udělají si názor sami.

Žánr ale žije.

A z pozice někoho, kdo ho pro různá média piluje přes osmnáct let, se cítím dostatečně povolán k deseti spěšným tipům pro ty z vás, kdo se stejně jako kdysi já v rašící pubertě chtějí ‘živit psaním o hrách’.

A protože jsem své někdejší herní hardcore tempo postupem času vyměnil za pár znaků měsíčně, berte tenhle článek jako moji definitivní rukověť.

Nejde o žádné formality jak z příručky českého jazyka. Spíš čistě o tipy, rady, hacky, které jsem si osvojil časem a o kterých bych zpětně chtěl vědět už tehdy na začátku.

1) Zapisujte si při hraní rychlé postřehy.

Zápisník je must-have věc.

Zvlášť proto, že s videohrou trávíte iks hodin a člověčí paměť bohužel není Brumbálova myslánka.

Dobře si ale ujasněte, co si vlastně hodláte zapisovat.

Hesla typu: pěkná grafika, zbraní by mohlo být víc nebo dlouhé loadingy jsou zbytečným zabijákem papíru. Jde totiž o tak silné vjemy, že si je dost pravděpodobně budete pamatovat i za pár dní, až vítězoslavně zasednete k textovému editoru.

Mnohem lepší jsou poznámky spjaté k určité lokaci, dobrému dialogu nebo konkrétní scéně. Tak třeba: Rozhovor mezi Martym a Johnem v kempu byl boží, plnej reálnejch emocí. Snad bude taková i celá hra.

K takové poznámce se pak můžete po čase vrátit. A se znalostí věcí příštích napsat, že během daného dialogu došlo buď k náčutu super dojáku nebo naopak k jediné světlé chvilce jinak strašný srágory.

2) Napište, co si na hře budete pamatovat za půl roku.

Největším svízelem podstatné části českých herních článků je, že se v nich recenze bije s popisem. Zpravidla je to problém elévů. Nedělají si zápisky. Píšou si jen věci, které jsou očividné. Nebo mají prostě jen málo zkušeností a to podstatné přehlédnou úplně.

Kvůli tomu jsou články plné stokrát viděných frází typu ‘umělá inteligence moc rozumu nepobrala’ nebo ‘zvuk je tak dobrý, že jsem si málem nadělal do kalhot.

Články se často omezují jen na to, že je něco dobré nebo něco špatné. Je důležité k tomu ale nezapomenout připsat i “jaktože”.

3) To nejlepší ze sebe vysypte do prvního odstavce.

Recenze není beletrie. Lidi recenzi čtou, protože se chtějí dozvědět něco o hře. O HŘE. Dostat jasné echo, jestli mají tasit prkenice nebo radši ušetřit. Dobrý autor je z recenze poznat svým stylem. Zároveň ale dobrý autor zbytečně neplácá a spíš efektivně informuje.

Jediné místo, kde je autor více než hra, je první odstavec článku. Ten je totiž virtuálním trailerem vaší recenze. Zve čtenáře dál. A pokud, stejně jako hromada průměrných autorů, udusíte čtenáře sáhodlouhým okénkem do historie nebo odpálíte text slovy “rok se s rokem sešel”, stojí celý článek automaticky za pendrek.

4) Nespoilerujte, sakra!

Miluju hry, které mají příběh coby svou nejcennější komoditu. Rád o takových hrách píšu, velmi nerad o nich čtu. Jak v nich totiž scénář tvoří páteř hraní, mají recenzenti potřebu ho rozmazat až do krajů.

Vyličte námět, prostředí, sílu charakterů. Naznačte, jestli je děj spíš poklidný nebo jestli (a jak) pracuje s tenzí. Jen prosím žádné květnaté popisy prvních pěti hodin scénáře. Text vám díky tomu sice sympaticky nabobtná (a chápu, musíte dodržet znaky!), vzroste ale i počet lidí, ve kterých kvůli vašemu článku nabobtná jejich nasrání.

5) Smažte si z hlavy povědomou osnovu.

Když jsem v roce 2004 začal psát své první herní recenze, podvědomě jsem od ostatních odkoukal jednoduchou šablonu:

Příběh
Hratelnost a ovládání
Umělá inteligence
Grafika
Zvuk

Tenhle pomyslný “tickbox” je berličkou líného recenzenta. A pokud si neumíte představit, že to jde i bez něj, doporučuju se začíst do libovolného Wot I Think na Rock Paper and Shotgun.

A pokud vám nevadí angličtina, poslechněte si na podobné téma vidcast s Joem Jubou z Game Informeru.

https://www.youtube.com/watch?v=0iv734xC4Y8&feature=emb_logo&ab_channel=GameInformer

6) Pište zábavně, ale ne za každou cenu.

Herní recenze nejsou divadelní kritika. Pište uvolněně, vynechejte přemoudřelá slova a nebojte se svůj sloh oživit vtipem.

Ale zároveň si dávejte majzla.

Napsat vyloženě vtipnou herní recenzi zvládne jen hrstka českých autorů. Pokud nejste kovaní Švandrlíkové, šetřete s fóry. I recenze vytvořená striktně podle šablony je lepší, než když se někdo imrvére trapně snaží o srandičky.

PS: Vtípky nemusí být vždycky podmíněné slovem “jako”. Udělat k něčemu příměr (“soupeři na trati nám ujížděli tak moc, že by v ujetosti mohli soutěžit i s Ilonou Csákovou“) je fajn, jen jich nesmí být osm na decimetru čtverečním.

7) Rozmyslete se dobře, jestli fakt chcete dát 7/10.

Sedm z deseti je naprosto legitimní verdikt. Jenom ho autoři sem tam používají jako prostý alibismus.

Psychologie herního verdiktu je strašně zvláštní disciplína. Ačkoliv polovina desetistupňové škály je čistě matematicky pětka, ve skutečnosti se v herních recenzích láme chleba o dvě čísla výše. Hry s osmičkou, devítkou a desítkou se doporučují. Hry od jedničky do šestky moc ne, jen s různou úrovní palčivosti. Sedmička je mezi. A i proto se k ní recenzenti často přiklání, když nechtějí naštvat fanoušky ani vykolejit hejtry.

Když píšete recenzi, upřímnost se vyvažuje zlatem. A jo, asi to občas od někoho slíznete v komentářích. Pokud máte ale dobře odargumentováno, máte povoleno si dát špunty do uší.

8) Až dopíšete, vyhledejte si ve Wordu slovo ‘který’.

“Který” je ta nejběžnější redundance v textu. Je to v zásadě prima slovo. Máloco umí tak pěkně rozvinout větu jako poctivé “který”. Když se ale tahle libůstka objeví v textu třikrát za deset sekund, tahá to čtenáře za oči.

Pokud tenhle virus ve svém textu najdete, jsou dva způsoby opravy. Výměna slova “který” za příbuzné “jenž” je zákonitě jedním z nich. Na herní recenzi je ale “jenž” příliš koženým výrazem, neřku-li, že ho jen málokdo umí použít ve správném tvaru.

Mnohem spíš doporučuji větu přeformulovat. Jo, je to víc práce, ale text to příjemně provzdušní.

9) Změňte si řádkování a znova si to přečtěte.

Čtěte si po sobě ty články. Ale fakt. Jakkoliv to zní jako rada, která vám svou banalitou instantně vyteče ušima, nejvíce se při psaní poučíte z vlastních chyb.

Zkoušejte ledacos. Přečíst si to celé nahlas. Změnit řádkování, velikost písma nebo zarovnání, to abyste při opětovném pročítání ztratili trochu paměťového komfortu.

Nedávno jsem tu psal o tom, jak je důležité umět v sobě odemknout vnitřního kritika. Až svůj článek vydáte, vraťte se k němu za půl roku. Přečtete si ho novýma očima. Očima, které si nepamatují, jak jaká věta končí. Uvidíte, kolik chyb najednou uvidíte.

10) Pište. Kvalitní herní novinařina je třeba.

Sloh se vyvíjí. Každému. Pokud je vám -náct a plánujete vystřihnout svůj první herní článek, s jistotou bude stát za pytel. S trochou štěstí vám někdo uštědří konstruktivní, byť tvrdou kritiku. S trochou vůle u toho zůstanete, budete se zlepšovat a vytěžíte z herní novinařiny do života to nejlepší. Tak jako já ve SCORE.

Pokud si zrovna říkáte, že herní novinařina je na ústupu, a že ji převálcuje streaming nebo bůhvíco dalšího, zopakuji jen to, co jsem na blog psal už několikrát. Trendy jsou pomíjivé.

Kdo by koneckonců před pár lety řekl, jak cool bude dneska zvuk?

Pokud se na to cítíte, pište.

Na blog. Na malé herní weby. Kamkoliv. A pokud si nejste jistí, klidně mi do komentářů pošlete odkaz na svůj článek. Až bude špetka času, mrknu se na něj. A pošlu vám k němu svou o něco zkušenější zpětnou vazbu.

Redakční blog